Smíšené zprávy

23. července 2008 v 8:42 | jeff - překlad birch |  2007
Pondělí, 30.dubna, 2007

Neděle ráno, 7:00. Můj budík mě tentokrát vzbudil, vyskočil jsem z postele. Dnes jdu v Beppu skládat zkoušku na můj pátý dan; den, který jsem očekával a zároveň se ho bál několik měsíců předtím.

Mám špatný zvyk neúčastnit se zkoušek z toho či jiného důvodu. Tak když jsem slyšel, že bych mohl nyní být schopen jít na tuhle v Beppu, udržoval jsem podezření, že něco by se mohlo v průběhu přihodit a potopit předem tak moje šance. Rozhodnul jsem se dělat všechno správně. Udělal jsem další krok dopředu, když jsem byl ještě v Tokiu, tak jsem složenkou zaplatil poplatek za zkoušky.
1000 jenů navíc (asi 10 dolarů) byl poplatek za oblastní Oitský turnaj v ten samý den, jako jsou zkoušky, tak jsem se rozhodl zúčastnit se.

Dokud jsem byl od února do dubna v Tokiu, byl jsem rozhodnut tvrdě cvičit iaidó. Počítal jsem s tím, že si zaplatím dvouhodinové cvičení několikrát týdně v dódžó. Bohužel, když jsem tam byl poprvé, necvičilo se asi týden kvůli jarní pauze. Důsledkem toho jsem strávil celý svůj čas v Tokiu tím - dva měsíce - že jsem iaidó necvičil. Hodně džódó, ale ne iaidó.

Když jsem se vrátil zpět do Oity, spojil jsem se se svým učitelem a doufal, že bude hodně šancí probrat moje problémové věci a opravit je před zkouškami. Smutně mě informoval, že z důvodu různých iaidó akcí po Japonsku nebude do zkoušek ani jeden trénink. Řekl mi:"Budeš muset jít na zkoušky v zimě. Hodně štěstí."

Hrůza! Mezitím, jsem byl obeznámen, že se stal nějaký administrační omyl, uvedl jsem špatnou částku na složence při placení poplatku za zkoušky. Zbývalo doplatit ještě 6000 jenů; mohu to prosím okamžitě doplatit? Jak se ukázalo, tak jsem nemohl; byl jsem absolutně na dně. A potom se přidal poškozený telefon, zablokoval se (nezaplacení mého šeku), tak jsem nemohl se s nikým spojit a říci jim, proč jsem nezaplatil.

3 měsíce jsem necvičil v dódžó pod učitelem a bez znalostí, zda bych fakticky mohl nebo ne být schopen udělat zkoušku na 5.dan!

Zkrátím to, poptal jsem se pár lidí a oni mě poslali poptat se jiných lidí a tak pořád dokola; zmítal jsem se "Jsem zmatený cizinec, pomozte mi" tak moc až jsem měl úspěch a konečně jsme se shodli, že mohu zaplatit zbývající poplatky, když už jsem platil. Tak moc jsem chtěl skládat zkoušku.

Sledujíc každého se zahřívat a chystat, začal jsem být opravdu nervózní. Potom jsme se všichni shromáždili. Hodně nervózní. Potom jsme dostali testové otázky a řekli, že tam máme zůstat. Více nervózní! Bolestivé, vsedě jsme tam čekali celou hodinu. Čekali jsme, dokud nižší stupně neudělají své zkoušky. Po hodině jsme se ještě nedostali na řadu a nějaký ze sensejů se nepochybně musel jít vysprchovat, tak nám řekli, že si máme udělat také přestávku. Zatím jsem mohl tak tak chodit, protahoval jsem si nohy a zkoušel jsem vrátit sílu mým ochablým svalům. Bohužel moje svaly se zdály být v provozu jen ve dvou režimech; úplná relaxace a nekontrolovaný třes. Moje chodidla byla také v křeči. Jestliže jsi nikdy neměl křeč v chodidlech, it feels like somebody is reaching into your foot with a pair of pliers and tying the metatarsals into a knot(pozn.prekl.Nevím, jak toto přeložit).

Mezitím jsem byl kritizován za to, jak jsem oblečen. Ráno jsem přišel k svému černému kabátu na iaidó a našel jsem ho pokryté solnými skvrnami od potu. Doufal jsem, že by nevadilo si vzít modrý prošívaný kabát na jódó, rozhodnul sem se tak. Při nejmenším byl o polovinu čistější! Když jsem dorazil, byl jsem bohužel za to peskován a bylo mi řečeno, že bych si měl opravdu obléci černý kabát. Hmmm. Kromě toho jsem měl nazuty tabi (boty - ponožky s odděleným palcem). Moje chodidla se velmi potí, je to podobné jako zkoušet cvičit iaidó na podlaze, která právě byla utřena mokrým hadrem. Dostal jsem se do situace, že jsem prostě nemohl cvičit iaidó bez tabi. (Toto bylo navzdory používání speciálního spreje proti poceni s "Garantovanou účinností". Nepomohlo to.) Normálně nošení tabi není velká sranda, ale říkal jsem si přinejmenším 3x, že si je sundám a potom, když jsem to slušně vysvětlil, tak to tři různí učitelé konzultovali s jinými učiteli s vyššími stupni ze zkouškové komise. Ti potom souhlasili, že si je mohu obléci. Heč. Nyní jsem se cítil skutečně sebejistě.

Konečně byl čas zkoušek. Cvičil jsem tyto techniky (Mae z korjú, potom ze Seitei druhou, šestou, desátou a jedenáctou katu). Necítil jsem se moc silně, ale nezakopnul jsem nebo nepokazil nótó nebo něco nedůstojného. Po zkoušce, několik veteránů přišlo ke mně a řekli: "Báječné! Kdo je váš učitel? Ó, taková osobnost. A tímto způsobem. Buď opatrný!" Odešel jsem s pocitem, že musím zkoušku složit.

Zkoušková komise se chvilku radila a potom sdělili, že byly vyvěšeny výsledky. Lidé, kteří složili technickou část zkoušky mohou pokračovat v napsání písemné zkoušky. Moje číslo bylo na seznamu těch, co složili! Dobře! (Bylo kuriózní, že z 50 kandidátů na 1. až 5. dan, tam bylo asi 5 neúspěšných.)

Písemná zkouška je jen formalita, každý předem zná otázky a správně odpovědi. Je to právě otázka zapamatování si kandži všech těch neznámých pojmů vztahujících se k iai. Dny jsem si je cpal do hlavy, znal jsem podstatu i formu písemného testu, ale mohl jsem vidět větší počet mladších japonských dětí psát "air kandži" na dlaně svých rukou, když si často zkoušeli zapamatovat, jak něco napsat. Pravděpodobně to potvrzuje současnou hysterii, jenž mají starší Japonci o tom, jak mladší generace již neumí díky počítačům psát kandži.

Nakonec jsem udělal test a skutečně jsem byl potěšen svým výkonem. Hodně "blahopřání" a uznání typu "musíš být unaven po tvé tvrdé přípravě". Pak jsme se odebrali do tělocvičny v patře.

Nyní byl čas oběda, po kterém měl začít turnaj. Bloudil jsem cestou dolů do vyčkávacího prostoru, v tuto chvíli se mi jednoduše nechtělo soutěžit. Byl jsem psychicky a fyzicky vyčerpaný z toho, jak jsem byl absolutně 3 poctivé hodiny nesvůj. Hledal jsem svoje jméno v kategorii 5.danů; určitě museli moje jméno vynechat! Jupíí. Doufal jsem, že mě nezařadili na turnaj, jelikož jsem neměl zaplaceny všechny poplatky za zkoušky a turnaj. Rána z milosti, myslel jsem si ... dokud jsem nezjistil, že všichni soutěží s předchozím stupněm, který měly před složením zkoušky. Jinými slovy, byl jsem ještě v kategorii 4.danů a opravdu na listu papíru se seznamem bylo moje jméno. Zpropadeně.

Potuloval jsme kolem a poohlížel se po mém prvním soupeři. Neviděl jsem to tak drsně; věděl jsem, že ho mohu porazit. Potom jsem zůstal podívat se, kdo by mohl být můj soupeř v druhém kole. Dobře, svojí blbosti a přílišnou důvěrou v sebe jsem nedošel tak daleko. Prohrál jsem v prvním kole (2:1).

Pocítil jsem trochu omluvu za sebe, ale když jsem jako divák viděl svého soupeře v dalším kole, viděl jsem, že je opravdu, opravdu dobrý. Skutečně lepší než já v tom, co se hodnotí: práce nohou, postoj, preciznost, etc. Nemyslím si, že skutečně sekal více než vzduch, ale odhalil jsem, že situace turnajů bývá trochu konzervativní a ovládat svůj pohyb (kontrolovat svoje tělo) je lepší způsob než totální nasazení s trochou kontroly.

Můj soupeř skončil druhý (skutečně jsem doufal, že mohl vyhrát), tak jsem se cítil trochu lépe. V každém případě, pravděpodobně bych neskončil mezi 4 nejlepšími, ale přinejmenším mi to udělalo lepší pocit z mého rychlého vyřazení. Ano prohrál jsem, ano mohl jsem stejně prohrát lépe.

Po turnaji za mnou přišlo hodně lidí a nabízelo mi prospěšné (a nevyžádané) rady, dokonce ačkoli jsem opravdu nebyl schopen vnímat opravy mých chyb tohoto stupně. Ale v základě jsem nedělal to, co jsem si shodně myslel, moje horní část těla se hodně kymácela a musím více protáhnout pohyb, protože vypadám menší než lidé, jenž jsou fyzicky menší než já. Ach jo, velká mužská tonáž! Závidím malému 5 stopému, když přijde na iaidó. Právě oni se mnohem méně mohou mýlit ve své technice! Jsou více stabilní, jejich meče jsou lehčí ... lepší poměr síly k váze ... (Vymlouvám se, vím.)

V každém případě, jsem opustil tělocvičnu pociťujíc mnoho smíšených vzrušení. Šťastný uvolněný z toho, že jsem složil zkoušku, ale smutný, protože pravděpodobně jsem prošel s odřenýma ušima. Vím, že jsem dělal mnoho věcí špatně. Nyní na nich musím pracovat a doladit je. Na všechny tyhle věci jsem už byl upozorněn. Proč nemohu opravit tyhle zatraceně špatné návyky? Proč se držím stejných zlozvyků a/nebo nedbalých chyb? A viděl ještě někdo zde spojení mezi iaidó a jejich "skutečným životem"? ("Proč nemohu shodit? Proč vedu boj s mojí ženou/kamarádem/rodinou o stejné hloupé věci. Proč vždy reaguji stejným způsobem, když někdo připomene [vyplň prázdné místo]?") Jestliže si umíš uvědomit špatné návyky v iaidó a pomocí vůle, změníš to ... dobře, potom můžeš opravdu udělat ty samé věci ve svém životě? Lidé sebezdokonalujte se! Zvyšujte svojí kvalifikaci! Všechno mi to začíná dávat smysl.

vloženo Jeffem v 4:30 AM

Původní článek můžete vidět na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2007/04/mixed-messages.html
 

Starosti Starosti

9. července 2008 v 15:50 | jeff - překlad birch |  2007
Úterý, 17.dubna, 2007

Mám trochu starost o svojí nadcházející zkoušku na vyšší stupeň v iai. Nejprve ze všeho, jsem během pár týdnů moc necvičil. Cvičení v Tokiu bylo zrušeno a nyní jsem zpátky v Beppu. Sensej mi zavolal a řekl, že skutečně nebudou žádné tréninky do zkoušek. Co ... ? Tak budu muset jít na zkoušky v zimě -- jistě mohu cvičit sám, ale nedostane se mi předtím žádných přesných oprav mojí techniky. Myslím si, že je velká šance, že u zkoušky propadnu. Právě zjišťuji kolik peněz mohu dostat zpět z poplatku za zkoušky.

Druhá věc jsou moje kolena. Jednoho dne jsem dělal jedno velmi lehké cvičení, které zahrnuje cvičení v tate-hiza (sed na jednom koleni). Během cvičení jsem nic necítil, ale během dne mě koleno začalo pobolívat víc a víc. Jakmile jsem šel do postele, bylo to skutečně bolestivé a nespal jsem dobře, protože jakákoliv pozice byla bolestivá, jako kdybych rodil. Moje koleno mě nenechalo spát. Bolest zmizela během dalších pár dnů. Dneska se cítím zase dobře a tak jsem trochu cvičil. Bylo to před 4 hodinamy - tak dalece je to v pořádku ... ale nevěstí to nic dobrého!

Slyšel jsem, že problémy s koleny často pramení z nevyvážených svalových sil vpředu a vzadu stehen. Vím, že moje hamstringy jsou slabé, tak bych měl raději chodit častěji do posilovny. (Měl bych pravděpodobně dělat více věcí.)

vloženo Jeffem v 11:46 PM

Původní článek si můžete přečíst na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2007/04/worry-worry.html

10 prstů

9. července 2008 v 14:38 | jeff - překlad birch |  2005
Čtvrtek, 9. června, 2005

Minulý týden jsem cvičil se svým šinkenem bez nehody. Trochu jsme byl nervózní, protože to bylo poprvé, co jsem cvičil se šinkenem, ale jistě jsem se toho nebál. Bylo to trochu těžké, ačkoli .... moje seky opravdu nebyly důsledné (více než obvykle!)

Starý a poněkud věkem sešlý sensej přišel a začal mě opravovat, držení mého meče a všechno. Byl jsem trochu vylekaný, že by si chtěl sám seknout a v tom ho přerušit a říci: "Sensej, buďte opatrný! Je to šinken!" ale váhal jsem, protože jsem si myslel, že by mohl řící: "Vím to, idiote" nebo něco takového .... jinak to bylo příjemné, ale byl to takový ten vteřinový druh nervozity.

Ale celá příčina toho, že jsem cvičil se šinkenem byla ta, že opilí šašek z minulého víkendu si tak byl jistý, že bych se mohl pořezat mým "chybným nótó" a nepořezal jsem se! Jistě jsem mu to předvedl! Ha! Dobře, současně si nemyslím, že si toho tak či jinak všimnul...

Jinak jsem se tento týden vrátil ke cvičení s mým iaitem, protože je o moc lehčí (a dělá to tak řečeno pěkný, podmanivý, hlasitý svištivý zvuk!) ... během cvičení korjú (jistě s podrobně mě pozorujícím opilcem). Co jsi dělal? Bodnul jsem se do dlaně na ruce mezi palcem a ukazováčkem! Hned to nevypadalo, ale zkoušel jsem být k tomu lhostejný ... plížil jsem se... jé, dobře to krvácí! Jsem krvavý jako prase ... Okay, slip the hand up to your mouth, pretend to wipe the sweat off your lip, but actually lick the blood off (pozn. překl. tohle nevím jak přeložit.) Utřu si ruku do tvého keikogi ... dobře ... nyní doufám, že tvoje ruce nejsou také háklivé svírat saju....

Myslím, že si to zasloužím nějakým způsobem za to, že jsem byl příliš nafoukaný si myslet "možná jsem", že dělám něco špatně při nótó.

Po tréninku, Opilec (je opravdu třeba mu dát lepší jméno?) mi ukázal jeho na zakázku dělaný šinken. Naprosto krásný meč, perfektně vyvážen, skutečně blyštivý gunome-choji hamon. Právě urovnáním záležitosti si všichni můžeme horoucně přát, protože si myslíme, že nějakým způsobem bude kouzelnější cvičit lépe naše iaidó. Ach jo ...a mám také na tom svůj podíl viny.

vloženo Jeffem v 11:15 PM

Původní článek můžete najít na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2005/06/10-fingers.html
 


Nesmysly

9. července 2008 v 11:45 | jeff - překlad birch |  2005
Středa, 1.června, 2005

Ale, jděte, vím. Je to právě jeden z těch dní, kdy nemohu vymyslet název nadpisu článku. Část problému je to, že jsem zcela vyčerpaný ze včerejšího cvičení džódó. Je jasné, že potřebuji více pravidelně cvičit; nic nedělám celý týden a pak zkouším tvrdě cvičit, rozumíte mi, nemá to smysl.

Včera to bylo pěkně nepříjemné. Oteplilo se a já byl zpocený více než obvykle. Sensej Morii zkoušel opravovat celou hromadu mých zlozvyků najednou a dostávala mě právě únava a nelepšilo se to a tak pokračoval slovy:"Udělej to znovu! Ne, tak to není ... znovu. Dobře, téměř to bylo ono. Takto ne, nyní jsi to opět udělal špatným způsobem." A nepohyboval jsem se dostatečně rychle. Řekl mi něco, co mě postrčilo: "Činnost všeho se stejným tempem - to není budó". Je to pěkně strohé ....

Dnes je trenink iaidó a skutečně cítím, že zůstanu doma, ale musím jít, protože to je týden od doby, kdy podivný člověk, zcela opilý strávil 3 hodiny napadáním mě v baru. Musím každému ukázat, že jsem se neurazil nebo tak nějak. Také pan Jošimura (bývalý učitel angličtiny) se mi chystá říci, zda bych mohl či nemohl dělat zkoušky na vyšší stupeň. (Zřejmě to zkoumal.) Tak nezůstanu doma.

Jedna ze směšných věcí - opilec říkal něco o mém meči. Zeptal se mě, jestli mám šinken. Řekl jsem, že mám, zeptal se mě proč jej nepoužívám a já řekl, že se mi líbí právě moje iaitó a také že šinken je pěkně těžký. Smál se a řekl, že jeho meč je těžší než můj; odmítl jsem uvažovat, že asi toto důvod, proč jeho iaidó je tak hrozné a proč nemůže zvládnout svoje seky. Po tomto to pokračovalo prohlášením, že moje nótó je celé špatně, že bych se "určitě, určitě" pořezal, jestli bych používal šinken. Rozhodně jsem se rozhodl vzít si dnes svůj šinken a uvidím, jak to půjde. Jestliže budu moci zítra ještě psát, tak vám dám vědět.

vloženo Jeffem v 10:40 PM

Původní článek můžete najít na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2005/06/stuff.html

Wow, zrakové podněty

8. července 2008 v 19:43 | jeff - překlad birch |  2005
Úterý, 11.října, 2005

Dobrá, doufejme, že tenhle článek bude za něco stát. Zkouším nahrát sem nějaké obrázky. Není to nijak dobré .... podejte na mě za to žalobu! Jinak doufám, že si je užijete. Bude jich více. Dejte mi vědět dole v komentářích, jestli se přiliš pomalu načítají.
Sensei Tada cvičí nějaké korjú - Rjútó, myslím. Je docela šikovný a nadto skutečně dobrý kamarád.
Hezké kabutó ve výloze Sokenda v Hradžuku; jinými slovy, hodlám vyhrát v loterii.
Jak hodlám utratit zbývající část mé výhry.

vloženo Jeffem v 1:28 AM

Původní článek můžete vidět na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2005/10/wow-visual-stimulus.html

Dosud jsem se určitě nezbavil sobectví

8. července 2008 v 18:50 | jeff - překlad birch |  2006
Sobota, 25.února, 2006

V bojových uměních se předpokládá, že pracuješ na odstraňování svého sobectví; speciálně v iaidó, tvým "domnělým protivníkem" jsi ty sám a tato skutečnost zobrazuje tvojí sobeckost, kterou zabíjíš zas a zas. Opravdu? Skutečně?

Dobře, ja mám ještě docela dost sobeckosti k zabití, bohužel. Včera večer jsem šel cvičit na nové místo. Bylo to docela dobré, ale sensej neměl moc péči se skutečně podívat na moje techniky. Místo toho pověřil svojí ženu, aby mi dala nějaké rady a já musel hanebně přiznat, že jsem se tím jaksi zabejčil. Myslím, že skutečně to bylo proto, že neměla vyšší stupeň než já ..., ale nakonec mi dala několik dobrých rad.

Nevím proč, jsem to tak pociťoval. Myslím, že jsem byl zklamán, že se hlavní učitel nemohl obtěžovat dát mi nějaké poučení. Jó Chlapče, dokonce jsi zkažený!

Během cvičení Seitei Iai (každý to ještě tak nazývá) jsem byl postupně určen, abych učil jiného cizince v dódžó, místního ALT, jenž cvičí iai pár let, myslím. Nevím, jak se on cítí při udělování rad od "toho nového chlapce", ale byl během toho pěkně chladný. Má mnoho stejných problémů, které má více začátečníků, stejně jsem mu pomáhal, jak jsem mohl.

Podotýkám, že se zdá, že japonští začátečníci a západní začátečníci mají rozdílné typy problémů. Žasnul jsem, že po tom všem dívání se na všechny ty čambara (pozn.překl.japonský výraz pro filmy, kde se bojuje mečem) filmy na TV, to opravdu má nějaký účinek na Japonce, když začnou cvičit iaidó.... Jinými slovy, lidé ze západu mají obvykle opravdu stuhlé nohy a mají napjatý hořejšek těla. Žasnu, kde se to bere?

Jinak, hádám, že budu nyní schopen mít 3 nebo 4 tréninky týdně; sensej I. cvičí také džódó, patrně se možná budu moci vrátit zpět trochu k džódó. Měsíce jsem nědělal nic s džó.

Mezitím, očekávám stěhování do Oity. Sensej Imai žije v Oitě, sensej Iwami žije hodinu a půl daleko, tak bych mohl být schopen dělat trochu Niten (pozn.překl. školu Niten Iči rjú kendžucu); ve městě, kde budu žít, je dobrý sensej na Džikiden a Fukuoka (sensej Namitome a sensej Tominaga) je také hodinu daleko. Tohle by mohlo být hodně, hodně senzační ... sensej na Džikiden je mladý osmý dan a jmenuje se sensej Azuma; před několika měsící v časopise Kendó Nippon byl o něm článek. Nezkoušel jsem ho ještě přeložit, ale někdo mi říkal, že je ponejvíce samouk. (Jak je toto možné?) Patrně má nějaké neznámé svitky nebo knihy nebo něco ... Bude zajímavé sledovat tyhle souvislosti, jestliže/když se s ním potkám.

vloženo Jeffem v 10:53 PM

Původní článek můžete nalézt na
http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2006/02/still-definitely-not-ego-free.html

Jednonohé sekání

1. července 2008 v 18:46 | jeff - přeložil birch |  2007
Úterý, 2.října, 2007

Sensej Azuma opakovaně mluví o rovnováze. Poslední cvičení nás nechal se postavit na jednu nohu a sekat. Museli jsme přemýšlet, proč se houpeme dozadu a dopředu a také proč jsme měli sklon vykopávat chodidlo, jenž se zvedalo od podlahy, když jsme sekali.

Dělat to, bylo skutečně těžké a myslel jsem na mého přítele Eda, který má jednu nohu a dělá pěkné iaidó. Důvod proč dělá tak pěkné iaidó je, protože nikdy není mimo rovnováhu. Jestliže by on ztratil rovnováhu, tak upadne. My ostatní se bohužel můžeme oddávat špatným zvykům, kde se předkloníme nebo zakloníme nebo pohazujeme hlavou, když sekáme. S těmito zvyky je extrémně těžké přestat, protože rovnováha je tak základní, že je to těžké změnit.

Zde je návrh pro zlepšení: zvednout pravou nohu a zkusit několikrát seknout. Sekej, dokud můžeš sekat bez kolébání nebo pohnutí zvednutou nohou. Postupně snižuj svojí nohu, dokud nebude téměř v kontaktu se zemí. Kromě toho, sekni bez kmitání dolů přímo směrem ke stojícímu chodidlu a zároveň vymršti přední nestojící nohu. Další, zkus vykročit během seku a znovu získej pocit nalévání svojí váhy zcela do jedné nohy, když chceš přemístit svojí váhu. Nyní to zkus a dělej celý postup pochopitelně!

Zde je jiná kontrola. Dělej iponme-mae, ale nezastavuj při nukitsuke. Zkontroluj svůj postoj myšlením. Opatrně proveď furikaburi a v džódanu zdvihni celou svojí přední nohu z podlahy a sekni - tvoje přední noha je ve vzduchu. Mohl by jsi to udělat? Nemohl.

Ještě jedna kontrola: dělej mae a pokračuj do kiri-otoši, ale předtím udělej čiburi, představuj si, že tvůj protivník náhle seká na tvojí přední nohu. Neblokuj, jen ukroč dozadu tak, aby tvoje chodidlo blížilo pozici pro nukicuke v uširo. Bylo to jednoduché nebo jsi byl tak zkroucený, že se nemůžeš jednoduše postavit?

vloženo Jeffem v 12:49 AM

Původní článek v angličtině najdete na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2007/10/one-legged-cutting.html

Tokio! Oita!

1. července 2008 v 17:05 | jeff - překlad birch |  2006
Sobota, 9.dubna, 2006

Tak mám víceméně vše vyřízeno dole ve městě Beppu, v Oitě. Je to báječné místo ... ale postupuji dál.

Poprvé jsem dal sbohem dobrým lidem ve Fukušimě. Opravdu jsem si to tam užíval ... navzdory mrazivě chladným dódžům, bylo to báječné místo pro cvičení. Sensej Tanaka byl z nějakých důvodů velmi konzervativní - jeho styl byl velmi ladný, nicméně energický. Jako držitel vysokého stupně v kendó rozumněl důležitosti džó ha kjů, seme, maai ... jeho iaidó se vůbec nikdy nezdálo ukvapené, vyloženě místy odpočíval .... ale vždy mě káral za přílišnou pomalost. Nyní tomu rozumím, protože to bylo pomalé ve špatných místech. Není otázka, aby to bylo rychle, rychle, rychle, ale rychle a hbitě, když to má být. Zkouším si vzpomenout na pocit z jeho iai.

Na jinou stranu, byl tam sensej Inoue, jehož iai je velmi přímo hnáno závody. Bývá shodně druhý nebo třetí v kategorii 6.danů na Celojaponském mistrovství (má nicméně vítězství na šampionátu, ale stále více si myslím, že je politické). Jeho iai je senzačně precizní, senzačně hbité, velmi energické, rychlé - téměř se domníváš, že po každém seku se jeho meč rozplyne jako pára na železnici. Je hodně podobný sensejovi Kanedovi; předpokládám, že studuje jeho videa.

Pak tam byl sensej Tannó, kterého jsem viděl jen jedinkrát, ale který je pravděpodobně celkově nejlepší iaidóka, kterého jsem kdy viděl po sensejovi Harunovi. Musím si více rozpomenout na všechny tři.

Po odchodu z Fukušimy jsem byl v Tokiu asi týden. Moje společnost mě zastrčila do hotelu v Itabaši, které je blízko Ikebukuro. Byl jsem velmi šťastný, že jsem se dostal na správné místo; je tam také zastávka, jenž se nazývá Iidabaši, ale odtud jsem nemohl přečíst ani jedno kandži v názvu stanice, abych si byl jistý, zariskoval jsem a měl stěstí, že jsem došel na správně místo. Třešňové květy kolem mého hotelu byly plně rozkvetlé. Bylo to opravdu překrásné v celém městě.

Umístění mého hotelu bylo shodou náhod legrační: vedle vpravo byl hrob Kondóa Isamiho, velitele Šinsengumi. (Někdo mi tvrdil, že se v Tokiu neotočíš bez toho, aby jsi nenarazil na nějaký historický bod, byl jsem tímto docela potěšen). Udělal jsem nějaké fotky, ale z nějakého důvodu blogovací systém mě nenechal sem vložit fotky. Možná příště.

Potom druhá podivná náhoda. Bylo to na železniční společnosti na letišti, dopravující zavazadla a jistě můj meč. Nějaký starší běloch s opravdu vyjímečnou bradkou a knírkem se ke mně přiblížil ve vlaku a zeptal se mě, jestli cvičím kendó. Řekl jsem mu, že jsem cvičíval kendo, ale nyní se více držím iaidó a džódó. Dobře, abych to zkrátil, byl to Alain Ducarne, prezident Evropské Kendó federace a (dále Roy Asa) víceprezident Mezinárodní Kendó Federace. Supr, ne? Byl v Japonsku na nějakém zasedání a cvičení.

Tak konečně jsem přijel do Oity. Po bádání na internetu, jsem našel, že se tu cvičí iaidó v sobotu v městské hale, která je blízko mého bytu a na protější straně je naprosto omračující park s nyní plně rozvetlými třešňovými stromy a azalkami. Nějakým způsobem, při procházce před cvičením krásný park perfektně urovnávává moje myšlenky... tak moc, že když jsem zcela obešel park kolem dokola, tak jsem si nemohl uvědomit, kde jsem byl předtím! Štastně, jsem náhle spatřil ženu oblečenou v hakamě a nesoucí obal na meč (snad moje třetí šťastná náhoda), jenž mě dovedla do dódžó.

Setkal jsem se sensejem Azumou (je mu jen 58 nebo tak nějak, ale začal cvičit před 40 lety). My jsme začali cvičit v malinkém dodžó uvnitř městské haly. Po půl hodině cvičení jsme všichni zotavili z našeho stavu a přesunuli do podzemní hlavní tělocvičny, který vypadal jako letecký hangár. Sensej Azuma si vzal naši skupinu, mezitím si skupina dalších 8.danů rozdělila další cvičence. Bylo to velmi dobré cvičení, sensej Azuma mi měl hodně co říct o práci mých nohou. Jeho tři hlavní "náměty", řekl mi,že se vyplatí si dát pozornost na obracení, rovnováhu a středovou linii. Ačkoli jsem mizerný ve všech těchto věcech, řekl mi ke cvičení, extra se vyplatí, věnovati usilovnou pozornost na tyto body.

Po cvičení jsem se setkal s partou dalších 8.danových učitelů a jedním z několika málo 9. danů v Japonsku. Baječné. Jenom kdybych si vzpomněl na jeho jméno ... ale jak paní Ikenaga (žena, která mě přivedla k dódžó - ukázalo se, že má 7.dan kjóši !) mi řekla, "Říkáme mu SENSEJ! Sensej je v pořádku".

Mohlo by to vyznít, že cvičím jen jednou týdně, což by bylo moc špatné, veřím v to, ale můj byt má velmi vysoké stropy, tak mohu cvičit trochu ve svém bytě. také jsem nalezl, že 15 minut daleko je skupina Oitských džódistů.

Ale tak či onak, nejlepší část na této celé skutečnosti je ten park ... chodím skrz něj cestou na a ze cvičení,je to hodně uspokojující, než to mohu vysvětlit. Chtěl bych vložit fotografie, ale ...

vloženo Jeffem v 5:06 AM

Doplnění od Jeffa:
Foto hrobu Kondóa Isamiho a památečního kamene
Park v Beppu - 3 minuty chůze od bytu

Původní článek můžete najít na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2006_04_01_archive.html

Kolena

1. července 2008 v 16:54 | jeff - překlad birch |  2008
Sobota, 28.června 2008

Zdá se, že jsem si trochu poranil koleno. Stalo se to při cvičení džódó, ale myslím, že je to vážný.
Nechodil jsem cvičit velmi často z toho či tamtoho důvodu, ale popravde jsem změnil místo, kam chodím posilovat, tam, co chodím teď cvičit mají posilovací stroj(pozn.překl. zřejmě na předkopávání), který je pro mě příliš malý - i s nejkrajnějším nastavením sedadla. Začal jsem z velmi stísněného sedu a mohl jsem tušit, že to způsobí obtíže mému kolenu. Jednoho dne, jsem pocítil "bodnutí" v mém levém koleni, ale nebolelo to tak moc, abych přestal.

Potom jsem šel na džódó. Obvykle se moc nezahřívám před džódó, protože mi cvičíme Kihon (pozn.překl. základní techniky) a zahřeji se "přirozenou cestou". Ale v tento den jsem ho vynechal a přeskočil přímo do korjú a zkoušel cvičit Neja no Uči. Nevyskočil jsem dost silně, tak jsem si řekl, že z pozice na jednom koleni přímo naběhnu do pozice "připraven jít". Nebylo to moc sťastné - moje nohy právě nejsou dost silné, aby to zvládly.

Další den mě moje levá noha opravdu bolela, obzvláště, když jsem šel do schodů a konkrétně, když moje koleno vracelo do propnutí. Ještě to skutečně bolí.

Tak, zkoušel jsem sám na interenetu zjistit, co s ním mám. Měl bych jít k doktorovi, ale ... jsem hlupák ... Nevím jestli jsem pojištěn na tento druh věcí, je těžké si vzít v práci volno, nebolí to tak moc, možná bych měl právě odpočívat dokud, atd.

Mezitím si přinejmenším dám pauzu od iaidó. Myslím, že moje levé koleno je na tom hůře než pravé, přímý důsledek tate-hiza, kde se vždy sedí na levé noze.

V každém případě,nemá někdo nějaké zkušenosti s tímto druhem bolesti; krátká, bodavá bolest uvnitř kolene, hodně ve středu; nastane, když propínám koleno při zatížení.

vloženo Jeffem ve 9:43 PM

Původní článek můžete najít na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2008/06/knees.html

Dobíhající vzpomínky na Fukušimu

30. června 2008 v 19:42 | jeff - překlad birch |  2006
Neděle, 5.března, 2006

Dnes jsem se podíval do svého kalendáře a uvědomil jsem si, že jen před pár týdny jsem opustil Fukušimu. Právě jsem začal používat věci a to je čas odejít. Zatímco jsem se těšil na návrat na Kjůšů, myslím, že tam zanechávám opravdu dobré iaidó učitele. Doufám, že se budu moci vrátit do Fukušimy v budoucnu.
Fukušimská skupina iaidistů, se kterou jsem trénoval. Sensej Tanaka je uprostřed.

Pan Kimura mi dal DVD s 6 hodinami videí na něm. Nevím, jak je toto možné; snad používá nějaký druh komprese. V každém případě jsou tam tuny videí od různých lidí jako Jamamoto Harusuke, Kono Hjakuren, Iwata Norikazu, Tanno Sutekatsu a Kaneda Kazuhisa. Poslední dva jsou opravdu mimořádní. Sensej Tanno je teď ve Fukušimě a přeji si, abych s ním mohl trávit víc času a "vsát do sebe" více jeho poučení. Je zatraceně dobrý. A ovšem, že sensej Keneda je neuvěřitelný. Když ho vidíš provádět iai, nelíbí se ti jeho styl(někteří lidé si mohou myslet, že je to příliš robotické), ale je obtížné si představit, že někdo dělá iaidó s více ovládáním, přirozeností a přesností. A jeho seky děsivé. Když vidíš lidi, kteří jsou tak dobří, je to trochu depresivní, protože si myslíš: "Cvičím iai 15 let a nejsem z jedné třetiny tak dobrý jako oni.A pravděpodobně nebudu žít dalších 45 let ..."

Ale stejně, i když za sebou zanechávám velké učitele, věřím, že bylo dost Fukuoky a vrátim se zpět k džódó a také možná k Nitten. Mluvím-li o džódó, zde je obrázek, který jsem vyfotil dříve, ale vkládám jej sem až nyní (nevložil jsem ho již, vložil?) Policisté na vlakových zastávkách a jiných veřejných místech často při dohlížení mají džó v rukách, jako tento mladík ve stanici Nagoja.
Nikdo si z toho nedělá težkou hlavu.

vloženo Jeffem v 1:14

Původní článek můžete vidět na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2006/03/winding-down.html

Další články