Tokio! Oita!

1. července 2008 v 17:05 | jeff - překlad birch |  2006
Sobota, 9.dubna, 2006

Tak mám víceméně vše vyřízeno dole ve městě Beppu, v Oitě. Je to báječné místo ... ale postupuji dál.

Poprvé jsem dal sbohem dobrým lidem ve Fukušimě. Opravdu jsem si to tam užíval ... navzdory mrazivě chladným dódžům, bylo to báječné místo pro cvičení. Sensej Tanaka byl z nějakých důvodů velmi konzervativní - jeho styl byl velmi ladný, nicméně energický. Jako držitel vysokého stupně v kendó rozumněl důležitosti džó ha kjů, seme, maai ... jeho iaidó se vůbec nikdy nezdálo ukvapené, vyloženě místy odpočíval .... ale vždy mě káral za přílišnou pomalost. Nyní tomu rozumím, protože to bylo pomalé ve špatných místech. Není otázka, aby to bylo rychle, rychle, rychle, ale rychle a hbitě, když to má být. Zkouším si vzpomenout na pocit z jeho iai.

Na jinou stranu, byl tam sensej Inoue, jehož iai je velmi přímo hnáno závody. Bývá shodně druhý nebo třetí v kategorii 6.danů na Celojaponském mistrovství (má nicméně vítězství na šampionátu, ale stále více si myslím, že je politické). Jeho iai je senzačně precizní, senzačně hbité, velmi energické, rychlé - téměř se domníváš, že po každém seku se jeho meč rozplyne jako pára na železnici. Je hodně podobný sensejovi Kanedovi; předpokládám, že studuje jeho videa.

Pak tam byl sensej Tannó, kterého jsem viděl jen jedinkrát, ale který je pravděpodobně celkově nejlepší iaidóka, kterého jsem kdy viděl po sensejovi Harunovi. Musím si více rozpomenout na všechny tři.

Po odchodu z Fukušimy jsem byl v Tokiu asi týden. Moje společnost mě zastrčila do hotelu v Itabaši, které je blízko Ikebukuro. Byl jsem velmi šťastný, že jsem se dostal na správné místo; je tam také zastávka, jenž se nazývá Iidabaši, ale odtud jsem nemohl přečíst ani jedno kandži v názvu stanice, abych si byl jistý, zariskoval jsem a měl stěstí, že jsem došel na správně místo. Třešňové květy kolem mého hotelu byly plně rozkvetlé. Bylo to opravdu překrásné v celém městě.

Umístění mého hotelu bylo shodou náhod legrační: vedle vpravo byl hrob Kondóa Isamiho, velitele Šinsengumi. (Někdo mi tvrdil, že se v Tokiu neotočíš bez toho, aby jsi nenarazil na nějaký historický bod, byl jsem tímto docela potěšen). Udělal jsem nějaké fotky, ale z nějakého důvodu blogovací systém mě nenechal sem vložit fotky. Možná příště.

Potom druhá podivná náhoda. Bylo to na železniční společnosti na letišti, dopravující zavazadla a jistě můj meč. Nějaký starší běloch s opravdu vyjímečnou bradkou a knírkem se ke mně přiblížil ve vlaku a zeptal se mě, jestli cvičím kendó. Řekl jsem mu, že jsem cvičíval kendo, ale nyní se více držím iaidó a džódó. Dobře, abych to zkrátil, byl to Alain Ducarne, prezident Evropské Kendó federace a (dále Roy Asa) víceprezident Mezinárodní Kendó Federace. Supr, ne? Byl v Japonsku na nějakém zasedání a cvičení.

Tak konečně jsem přijel do Oity. Po bádání na internetu, jsem našel, že se tu cvičí iaidó v sobotu v městské hale, která je blízko mého bytu a na protější straně je naprosto omračující park s nyní plně rozvetlými třešňovými stromy a azalkami. Nějakým způsobem, při procházce před cvičením krásný park perfektně urovnávává moje myšlenky... tak moc, že když jsem zcela obešel park kolem dokola, tak jsem si nemohl uvědomit, kde jsem byl předtím! Štastně, jsem náhle spatřil ženu oblečenou v hakamě a nesoucí obal na meč (snad moje třetí šťastná náhoda), jenž mě dovedla do dódžó.

Setkal jsem se sensejem Azumou (je mu jen 58 nebo tak nějak, ale začal cvičit před 40 lety). My jsme začali cvičit v malinkém dodžó uvnitř městské haly. Po půl hodině cvičení jsme všichni zotavili z našeho stavu a přesunuli do podzemní hlavní tělocvičny, který vypadal jako letecký hangár. Sensej Azuma si vzal naši skupinu, mezitím si skupina dalších 8.danů rozdělila další cvičence. Bylo to velmi dobré cvičení, sensej Azuma mi měl hodně co říct o práci mých nohou. Jeho tři hlavní "náměty", řekl mi,že se vyplatí si dát pozornost na obracení, rovnováhu a středovou linii. Ačkoli jsem mizerný ve všech těchto věcech, řekl mi ke cvičení, extra se vyplatí, věnovati usilovnou pozornost na tyto body.

Po cvičení jsem se setkal s partou dalších 8.danových učitelů a jedním z několika málo 9. danů v Japonsku. Baječné. Jenom kdybych si vzpomněl na jeho jméno ... ale jak paní Ikenaga (žena, která mě přivedla k dódžó - ukázalo se, že má 7.dan kjóši !) mi řekla, "Říkáme mu SENSEJ! Sensej je v pořádku".

Mohlo by to vyznít, že cvičím jen jednou týdně, což by bylo moc špatné, veřím v to, ale můj byt má velmi vysoké stropy, tak mohu cvičit trochu ve svém bytě. také jsem nalezl, že 15 minut daleko je skupina Oitských džódistů.

Ale tak či onak, nejlepší část na této celé skutečnosti je ten park ... chodím skrz něj cestou na a ze cvičení,je to hodně uspokojující, než to mohu vysvětlit. Chtěl bych vložit fotografie, ale ...

vloženo Jeffem v 5:06 AM

Doplnění od Jeffa:
Foto hrobu Kondóa Isamiho a památečního kamene
Park v Beppu - 3 minuty chůze od bytu

Původní článek můžete najít na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2006_04_01_archive.html

Sunday, April 09, 2006

Tokyo! Oita!
So I've gotten more or less settled in down here in Beppu city, Oita. It's a great place ... but I'm getting ahead of myself.

First, I said goodbye to the good folks up in Fukushima. I was really getting used to it there ... despite the freezing cold dojos, it was a great place to practice. Tanaka Sensei was very "old school" somehow - his style was very graceful, yet powerful. As a high rank-holder in kendo, he understood the importance of jo-ha-kyu, seme, ma-ai ... his iaido never seemed rushed at all, downright relaxed in places ... but he always gave me crap for being too slow. I now understand that this is because I was slow in the wrong places. It's not a question of being quick-quick-quick, but fast and sharp when you have to be. I am trying to remember the feeling of his iai.

And on the other hand, there was Inoue Sensei, whose iai is very geared towards competitions. He is consistently 2nd or 3rd in the 6th-dan All Japan category (he has yet to win the championship, but I am increasingly thinking this is political). His iai is super-precise, super-sharp, very powerful, energetic, quick - you almost expect his sword to leave a vapour trail after each cut. He looks a lot like Kaneda Sensei; I presume he studies his videos.

And then there was Tanno Sensei, who I only got to see once, but who is probably the best all-around iaidoka I have seen since Haruna Sensei, which is saying a lot. I have a lot to try and remember from all three of them.

After leaving Fukushima, I was in Tokyo for about a week. My company put me up in a hotel in Itabashi, which is near Ikebukuro. I was very lucky to get to the right place; there is also a station called Iidabashi, but since I couldn't read either station's kanji with complete confidence, I gambled and got lucky by going to the right place. The cherry blossoms outside my hotel were in full bloom, and it was really beautiful all across the city.

The location of my hotel was the first fun coincidence: right beside the grave of Kondo Isami, head of the Shinsengumi. (One could argue that you can't swing a cat in Tokyo without hitting some historical spot, but I was quite pleased just the same.) I took some pictures, but for some reason, Blogger isn't letting me post them today. Maybe next time.

Then, the second weird coincidence. I was on the train heading for the airport, carrying some luggage and of course, my sword. An older, caucasian man with a really remarkable beard and mustache approached me on the train and asked me if I did kendo. I told him that I had done some kendo but now I mostly stick to iaido and jodo. Well, as it turns out, he was Alain Ducarme, president of the European Kendo Federation, and (along with Roy Asa) vice-president of the International Kendo Federation. Cool, huh? He was in Japan for some meetings and practice sessions.

So, finally, I arrived in Oita. After inquiring via the internet, I found out that there is an iaido practice on Sundays in the City Gym, which is close to my apartment, on the opposite side of an absolutely stunning park which is now full of blooming cherry trees and azaleas. Somehow, walking through a beautiful park settles your mind just perfectly before practice... so much so that I got completely turned around and couldn't figure out where I was! Luckily, I spotted a woman wearing hakama and carrying a sword case (perhaps my third lucky coincidence) who kindly led me to the dojo.

I met 8th-dan Azuma Sensei (he's only 58 or so, but started 40 years ago!) and we started practicing in a small-ish dojo inside the city gym. After about half an hour of keiko, we all picked up our stuff and moved to the cavernous main gym, which looks more like an aircraft hanger. Azuma Sensei took our group, while a group of other 8th dans divided up the other practitioners. It was a very good practice; Azuma sensei had a lot to tell me about my footwork. His three main "themes", he told me, are paying attention to turning, to balance, and to the centre line. As I am poor at all three of these things, he told me to practice extra hard paying attention to those points.

After practice, I met a bunch of other 8th-dan teachers, and one of the few surviving 9th-dans in Japan. Wow. If only I could remember his name ... but as Ms. Ikenaga (the woman who escorted me to the dojo - she turned out to be a 7th-dan kyoshi herself!) told me, "Just calling them 'Sensei! Sensei' is okay."

It might turn out that I have only one iai practice a week, which would be too bad, but my apartment has very high ceilings, so I can do a bit of practice in my apartment, believe it or not. I also found out that there is a group doing jodo in Oita city, 15 minutes away.

But somehow, the best part of the whole situation is that park ... walking through it on the way to and from practice is more satisfying than I can explain. I would post photos, but ...

posted by Jeff at 5:06 AM 0 comments
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama